Štola Na Malém Díle
Na levém břehu řeky Jihlávky, naproti Sasovu, se kdysi nacházelo jedno z nejvýznamnějších důlních děl poslední etapy jihlavského dolování. Neslo německý název Kleinwerkl, česky Malé dílo. Dnes je jeho okolí téměř k nepoznání. Původní ústí štoly bylo zavaleno, mohutná halda srovnána a prostor později využila zahrádkářská kolonie. Po někdejší hornické činnosti tak zůstává především výtok důlní vody, který je potrubím odváděn k Jihlávce.
Nová kapitola Malého díla začala roku 1773, kdy byly práce na staré štole obnoveny. Horníci nejprve museli původní dílo v délce asi 68 metrů vyčistit a znovu zajistit dřevěnou výztuží. Poté pokračovali v ražbě ve směru rudní žíly. K obnově vedly slibné výsledky rozborů rudy ze staré haldy a Malé dílo se postupně stalo nejvýznamnějším důlním podnikem závěrečné etapy jihlavského hornictví.
Už roku 1774 vznikla ve štole hloubení Prokop a František. Mezi nimi horníci dobývali stříbronosnou rudu, která místy vytvářela závalky a čočky. Práce však zkomplikovala mohutná geologická porucha, která rudní žílu přerušila a posunula. Horníci proto museli její další pokračování hledat naslepo. Když ji znovu nalezli, mohli ve sledování žíly pokračovat. Geologické poměry však zároveň značně ztěžovaly větrání dolu.
Největší úspěch přišel roku 1778. Ve štole byla objevena bohatá rudní čočka a v jejím prostoru vzniklo hloubení Jakub. Podle Jaroslava Slámy šlo o nejbohatší hloubení celého důlního díla. Těžba zde pokračovala i v dalších letech a ještě roku 1780 jsou v Jakubu doloženi dva pracující havíři.
Rozvoj dolu pokračoval také do hloubky. Roku 1779 byla zahájena ražba šachty Terezie, která měla umožnit další průzkum a dobývání ložiska. Nakonec dosáhla hloubky přibližně 74 metrů. Ani zde se však nepodařilo nalézt očekávané pokračování bohatšího zrudnění.
V červnu 1780 dosáhla štola Kleinwerkl délky přibližně 432 metrů. Za hloubením Jakub však horníci narazili na další příčné geologické poruchy a sledovaná rudní žíla se ztratila. Přesto zde ještě pokračovala těžba stříbronosné a olověné rudy. Naděje na nalezení dalšího bohatého úseku však postupně slábly.
Malé dílo přitom nebylo bezvýnosné. Podle Slámy poskytovala štola ze tří hlavních tehdy provozovaných jihlavských štol nejvyšší výnos, přibližně 7 000 zlatých ročně. Jenže náklady byly ještě vyšší. Za období let 1773–1781 dosáhly podle jeho údajů 223 880 zlatých, zatímco celkový zisk činil 96 000 zlatých. Ani poměrně úspěšná těžba proto nedokázala státem financovaný podnik udržet.
Po osmi letech, roku 1781, práce na Malém díle definitivně skončily. Zanikl tak důl, který patřil k nejúspěšnějším podnikům poslední etapy jihlavského stříbrného hornictví. Jeho příběh dobře ukazuje rozpor, který provázel tehdejší snahy o obnovu jihlavské těžby: i když se podařilo nalézt poměrně bohaté části rudní žíly, vysoké náklady na ražbu, odvodňování a provoz dolu nakonec převážily nad výnosy.
Dnes už původní důlní dílo v krajině téměř nepoznáme. Ústí štoly i haldy zanikly a stopy po šachtách byly postupně srovnány. Přesto pod povrchem zůstává voda, která připomíná dobu, kdy zde horníci sledovali rudní žílu hluboko pod zemí.
