Špárský couk byl jedním z couků na území města Jihlavy a jeho blízkého okolí. Rozkládal se pod vrchem Rudný, mezi Lesnovem, Hybrálcem, Zbornou, Pávovem a Bedřichovem. Svůj název dostal podle kutiště Na šparech, které se nacházelo přímo na vrchu Rudný. Špárský couk zaujímal prostor mezi Starohorským coukem (táhl se z údolí Smrčenského potoka až k osadě Okrouhlík) a Pfaffenhofským coukem (téměř zcela zaniklý couk v okolí dálničního přivaděče a Bedřichova).

Na území couku se nacházelo celkem sedm kutišť – čtyři z nich ležely v oblasti mezi rozcestím U Lyžaře a krematoriem, dvojice na východním úbočí vrchu a jeden na samotném vrchu. Na východním úbočí vrchu se nachází pozůstatky po šachtě sv. Trojice, které najdeme u rozcestí cest z Pávova k Lyžaři a do Lesnova. Zbytky šachty mají podobu elipsovité jámy o průměru 15 – 20 metrů a hloubce 10 metrů, přičemž dno bývá často zatopeno vodou. U zbytků šachty lze vidět již suchý, kilometr dlouhý náhon, kterým byla přiváděna voda k vodotěžnímu stroji, patrně s kolem na svrchní vodu. Náhon začínal v již zaniklém rybníčku, jehož zbytky na nacházejí po levé straně silničky u Zborné. Následně vedl po severním, severovýchodním východním svahu Rudného a končil ve svahu asi 50 metrů nad šachtou.

Šachta sv. Trojice nepředstavovala samostatné kutiště, ale tvořila součást většího kutiště sahajícího na západě k lesní silničce mezi Lyžařem a krematoriem. Na východě bylo poškozeno zemědělskou činností, pouze z nejvýchodnějšího okraje se v nedalekém lesíku dochovalo několik obvalů.

Celkem se na území celého couku dochovalo 25 obvalů. Kromě těch na území kutiště s šachtou sv. Trojice se další nacházely např. v okolí Lyžaře – jižně v lesíku, východně v okolí silnic od Jihlavy na Zbornou a Smrčnou a severozápadně a západně od krematoria. Zde se mj. také nachází silný výtok důlní vody.

Pfaffenhofský couk byl jedním z couků (rudných žil) na území města Jihlavy a jeho blízkého okolí. Táhl se od Reindlerova dvora, přes Bedřichov směrem k Pávovu a Lesnovu. Sousedil se Starohorským a Špárským coukem. Svůj název dostal podle farního dvora (německy Pfaffenhof), dnes známého právě jako Reindlerův dvůr. Zachycen je mj. i na mapě od Johana Christopha Urbana z roku 1772.

Ze stop po hornické minulosti místa se dochovalo naprosté minimum. Východní část oblasti je zničena výstavbou rodinných domků, západní zčásti výstavbou dálničního přivaděče (silnice I/38) a zčásti zemědělskou činností, stejně jako část střední části. Zachovalo se pouze kutiště u Reindlerova dvoru o šířce 20 metrů a délce 230 metrů. Celé kutiště je porostlé borovým lesem. Na jeho území se nachází 17 obvalů s haldami. Na východním konci lesíka bývala čtveřice šachet, zaniklých při výstavbě domků. V roce 1971 se jedna z nich propadla, ale bez předchozí dokumentace byla znovu zasypána. Vzhledem k pokračující výstavbě domků v okolí je budoucnost tohoto kutiště ohrožená a existuje reálná možnost jeho zániku.

V západní části kutiště v polích za dálničním přivaděčem je dvojice rybníků – jeden napuštěný a další suchý. Jedná se o pozůstatek po soustavě báňských rybníků, kterých podle starých map bylo šest. Zbývající rybníčky však byly zavezeny a přeměněny na pole. Na odtoku z rybníků stávaly úpravny rud.

Starohorský couk patřil k nejvýznamnějším a nejstarším oblastem těžby stříbra v jihlavském rudním revíru. Německé označení Zug znamená pásmo nebo pruh a v hornické terminologii se používalo pro souvislejší průběh rudních žil a důlních prací. Starohorský couk sehrál důležitou roli při vzniku a rozvoji středověké Jihlavy.

V širším pojetí se starohorské rudní pásmo táhlo v délce více než osm kilometrů od oblasti Okrouhlíku přes Pístov a Horní Kosov až ke Starým Horám. Odborné prameny však upozorňují, že historický název Starohorské pásmo se někdy používá také v užším významu pro severní úsek mezi Starými Horami a údolím Koželužského potoka. Rozsah označení se tedy může podle konkrétního pramene lišit.

Středověké dolování

Největší rozmach jihlavského hornictví nastal ve 13. století. Starohorský couk patřil k hlavním oblastem, kde se dobývaly stříbronosné rudy. Nejstarší období těžby dokládají také archeologické nálezy z okolí Jihlavy. Přesný počátek prací na celém Starohorském couku však nelze určit jediným datem.

Významným písemným dokladem je listina z 29. března 1315, která zachycuje dohodu mezi těžaři a Jindřichem Rothermelem o zajištění vody pro důlní provoz ve Starých Horách. Lokalita je v dokumentu označena jako Antiquus mons, tedy Stará hora. Jde o nejstarší známou písemnou zmínku, kterou lze bezpečně vztáhnout přímo ke Starým Horám.

S prohlubováním dolů narůstaly problémy s podzemní vodou. Jejich řešení vyžadovalo technicky náročná zařízení a dostatek energie. Právě proto vznikl Rantířovský hornický náhon, který přiváděl vodu k vodním kolům využívaným při odvodňování dolů. Toto vodní dílo dokládá technickou vyspělost jihlavského hornictví už na počátku 14. století.

Ve druhé polovině 13. století začal význam jihlavského hornictví postupně klesat. K útlumu přispívalo vyčerpávání bohatších ložisek i rostoucí význam kutnohorských dolů. Těžba v okolí Jihlavy však neskončila a v dalších staletích se k některým lokalitám horníci opakovaně vraceli.

Obnovy těžby v dalších staletích

O pokračujícím zájmu o Starohorský couk svědčí další zprávy z pozdějšího období. Roku 1369 je doložena zmínka o starohorském hornickém cechu. V roce 1547 získal Andree Dorffe propůjčku nálezné jámy na nové žíle u Starých Hor. Tyto zprávy ukazují, že oblast zůstávala předmětem hornického zájmu i dlouho po vrcholném období středověkého dolování.

Další pokusy o průzkum rudních žil probíhaly také v 18. století. Jedním z nich byla ražba štoly sv. Jana Nepomuckého, která měla ověřit křížení Svatojánské žíly se Starohorským coukem. K očekávanému bohatému zrudnění však nedošlo a práce byly počátkem roku 1781 ukončeny. Tento případ dobře ukazuje, že samotná přítomnost rudní žíly ještě nezaručovala hospodářsky úspěšnou těžbu.

Pozůstatky v krajině

Stopy po někdejší těžbě jsou dnes na mnoha místech zastavěné nebo zarovnané. V některých úsecích se však dochovaly šachetní obvaly, odvaly hlušiny a výtoky důlních vod. Zbytky starých důlních děl lze nalézt například ve Starých Horách, v oblasti Horního Kosova a v lesních úsecích směrem k Rančířovu a Čížovu.

Význam lokality potvrzují také archeologické výzkumy. V prostoru Starých Hor byly zkoumány nejen samotné důlní práce, ale také pozůstatky hornického sídliště a zařízení, která sloužila ke zpracování rudy. Starohorský couk tak představuje důležitý doklad rozsahu a organizace středověkého hornictví na Jihlavsku.

Zlatostudánecká žíla má směr SZ-JV, probíhá od řeky šikmo do svahu až do polí nad bývalou textilní továrnou Löw a v současné době měří okolo 400 m. Toto kutiště začíná téměř u řeky dosud dochovanými malými jámami, pak následovalo ústí štoly. Ta byla zavalena a vytvořila známou Zlatou studánku. Po dostavění textilky sloužila studánka jako zdroj vody pro podnik. Při hloubení rezervoáru narazili dělníci na ústí štoly, kde byla nalezena zachovalá výdřeva. Ústí štoly však bylo upraveno pro vodárenské účely a zazděno, nad rezervoárem byl postaven cihlový domek. Ten byl po čase zbourán, protože voda z rezervoáru nebyla dlouho používána.

Nad štolou byla v prudkém svahu ražena celá řada šachet. Dodnes se například zachovala velká halda v úrovni cesty k Handlovým Dvorům a v lesním průseku, porostlém nově vysazenými stromy pak řada jam, z nichž nejhlubší má 8 m hloubky a největší má plochu asi (42 × 16) m.

Haldy svědčí o šachtách, ražených až do štol. Kutiště končí v polích nad továrnou, kde byly další pozůstatky dolování zavezeny a rozorány v 70. letech 20. století. Na ploše tohoto kutiště se zachovalo celkem 26 pinek a obvalů.

Budeme-li pokračovat v cestě proti proudu Jihlávky, dostaneme se do dalších lokalit, kde byla v minulosti těžena stříbronosná ruda. Byly zde hned tři couky, a to žíla sv. Barbory blíže k Jihlavě, druhý Rančířovský couk a třetí, tzv. Postříbřovací couk.

Nedaleko odtud, směrem na Rančířov k bývalé hájovně, jsou na pravé straně silnice dvě paralelní řady obvalů, které směřují k jihu a dosahují délky asi 400 m. Východní z nich má daleko menší haldy, neboť tady byla žíla menší oproti západní řadě obvalů, kde se zachovalo několik hald daleko mohutnějších. V mělkém údolíčku zde byla ražena Tříkrálová štola, po které dnes není ani památky. Do této štoly byly raženy šachty Tříkrálová, Česká a Kunstšachta. Pozůstatky po těchto šachtách se zachovaly, leží však na okraji vojenského prostoru a nejsou běžně přístupné.

Zatopený a zasypaný otvor Tříkrálové šachty s haldou je vlevo od cesty k bývalé hájovně, vpravo od něj je obval České šachty a nejseverněji se nalézá halda největší, která patří k tzv. Kunstšachtě. Tato halda byla z jedné strany částečně rozhrnuta při výstavbě oplocení okolo vojenského objektu. Vlastní ústí šachty bylo zasypáno již dříve, ale nevědělo se přesně, kde bylo.

Roku 1516 se dolovalo na Staré jámě v rančířovské ohradě, dále na jámě Nový počátek přímo v Rančířově a na Dědičné štole v ohybu rančířovské cesty. Práce na tomto couku byly vůbec nejlacinější v celém jihlavském revíru.

Vévodou Albrechtem byla před rokem 1540 vybudována Albrechtina štola u Rančířova, později zvaná Tříkrálová.

Roku 1547 bylo těženo hlavně na Rančířovském couku. Zde to bylo v ohybu cesty nad rančířovským náhonem a za silnicí ve vojenském prostoru v šachtách Česká, Tříkrálová a Kunstšachta.

Roku 1558 probíhaly práce na šachtě Sv. Ducha v rančířovském poli.

Městská rada obnovila těžbu na svahu Rančířovského couku na Tříkrálové štole se šachtami Tříkrálovou (větrací), Českou (sloužila k vytahování vytěžené rudy) a Kunstšachtou (vytahovala se jí ruda a sloužila i na odstraňování nadbytečné vody). Stalo se tak roku 1604 a město se účastnilo 128 podíly, obec Rančířov šesti, několika podíly se také soukromě prací zúčastnili i rýnští falckrabí Vilém a Ludvík, dále také jihlavští měšťané Stubik, Smilovský a Neumayer.

Kunstšachta v Rančířovském couku byla v té době nejdokonalejší jihlavskou šachtou, opatřenou dokonce těžním strojem. Dosáhla do největší známé hloubky v jihlavském rudném revíru, a to 113,2 metru. Výtěžnost Tříkrálové štoly byla poměrně vysoká, v letech 1604–1617 vydala do kutnohorské mincovny 801 hřiven čistého jemného stříbra, což bylo průměrně 15,5 kg stříbra ročně.

Současně se těžilo stříbro i ve štole U pomoci Boží u Rančířovského mlýna a v šachtách na Rančířovském poli, v místech dnešního kravína a vepřína.

V roce 1677 byl učiněn další pokus o těžbu na starém rančířovském kutišti, kde byly založeny čtyři nové šachty. Poskytovaly ale převážně jen olovo v množství asi 405 centýřů za rok.

V roce 1713 dal jihlavský kupec a konšel Kharner z Loewensfeldu kutnohorskými havíři obnovit štolu u Rančířova, od roku 1618 opuštěnou. Kharnerovo společenstvo zde znovu zřídilo tavírnu, pražírnu rudy, dvě puchýrny, hornické kovárny, čerpadla a nové cechovní domky.

Vídeňská dvorní komora roku 1740 zahájila práce na Tříkrálové štole u Rančířova. Vídeň do tohoto podniku vložila 3 510 zlatých, dosažený čistý zisk však byl jen 272 zlatých a 58 krejcarů.